Jak lvové bijem o mříe, přitom jak králící se chováme.
Jak lvové bijem o mříe, čest jak lvi vak nemáme.
Boucháme a řveme víc a víc, abychom něco změnili
a kdy ta monost přijde - nezměníme nic.
V malých bytech se tlačíme, jak slepice v kurnících,
vechno kolem haníme, cpem se v irokejch ulicích.
Jak lvové nebijem o mříe, spí jak hovno mlasknem
a vzetky prasknem, kdy nás hodí do stavu beztíe.
Přeji si být hrdobcem, abych poznal vdy hned ten rozdíl,
ten skrytý due díl mezi lvem a blbcem.
Přeji si být lvem, abych nebyl volem,
přeji si jít ven, kde bych nebyl molem.
Jak lvové bijem o mříe, ale venku ít
nám dělá velké obtíe, a tak nám nezbývá,
ne jen o tom snít, jak to tak končívá.
Snění o svobodě nepřísluí těm,
kteří jsou neschopni hodnotových změn.
Snění o svobodě nepatří ani tam,
kde budou dávat za pravdu stále jen vám.
Svoboda je věc naprosto přirozená, ale mnohými odmítána,
svoboda není kadému vrozená, to musí zařídit máma.
A tak furt bijem o mříe. Ale jak lvové rozhodně ne.
Jak dál v ivotě viz níe, ale jak lvové rozhodně ne.
Vichni stále bijou, ale jen ti, co někam chtějí,
se raděj smějí, kdy ostatní na svůj al pijou.
Jak lvové bijte o mříe, ádná záchrana nepřijde,
v bílém kamení zbyly jen tři kříe, uvidí, a zítra slunce vyjde...
